Michal, syn mana Jindřicha z Horního Újezda

[Maršálek]

na Thracovu žádost sem vkládám popis jeho postavy

Michal, syn mana Jindřicha z Horního Újezda, ve službě Štěpána Uhra ze Sádku, se narodil někdy kolem roku 1275. V rámci služby svého otce se občas dostal na pánův dvůr. Malý Michal se stal společníkem stejně starého pánova syna Štěpána, se kterým se učil i válečnému umění.
Když byl Štěpán v roce 1286 zasnouben s Eleonorou Klárou sklidil ze strany Michala strašný posměch, protože si Štěpán bral mimino sotva odrostlé z plen.
O to víc ho zasáhlo, když se o pár let později rozhodne pan Štěpán Uher vydat do Svaté země a Michala odmítne vzít s sebou. Přesto se tajně domluví se Štěpánem a ten mu pomůže sehnat základní výstroj, aby mohl vojáky několik dní sledovat. Oba doufají, že když budou několik dní cesty od panství umluví otce, aby nechal Michala jet s nimi.
Naštěstí pro Michala je jeho otec natolik zaměstnán přípravami odjezdu svého pána, že si zmizení syna ani nevšimne a Michal, po velkém žebrání obou chlapců, dostane od Štěpána Uhra povolení jet na výpravu.
To co vypadá jako úžasné dobrodružství se ale brzy mění v noční můru. Cesta po souši není žádný med a o to horší je cesta lodí k břehům Svaté země. Cestu na lodi, pokud zrovna není opřený přes zábradlí, Michal tráví rozhovorem s jedním špitálníkem, který dlouhou dobu pobýval v České Lípě v komendě a tak umí lámaně i česky. Se Štěpánem brzy zjistí, že tento bojovník může každému z nich nabídnout něco zajímavého a užitečného. A tak se Michal seznamuje se ranhojičským uměním. Tuto roli mu totiž přisoudil Štěpánův otec. V přístavu na rozloučenou získá Michal od bratra Norberta vak s několika obvazy a několik svazků bylin i s poučením, jak kterou používat.
Nejhorší část výpravy ale čeká na Michala na hradbách Akkonu. Několikadenní neustálý útok muslimských vojáků mu do duše přináší jen vidinu strašné smrti. Když je Štěpán mladší raněn na hradbách do nohy a odvezen do lazaretu stará se o něj Michal ze všech sil, ale i přes veškerou snahu po několika dnech Štěpán umírá ve strašlivých bolestech na slezinnou sněť.
V tu chvíli byl ale Štěpán sám, protože muslimům se povedlo prolomit opevnění a vniknout za špitál. Bratr Norbert, který byl jedním z rytířů přítomných ve špitále se ani na okamžik neptal a vrazil Michalovi do ruky luk s šípy, který někde našel a tlačil ho ven, aby pomohl bratřím v obraně špitálu a města. A ten večer prolil Michal první krev. Nevěděl, kolik bylo v toulci šípů, ale když vystřílel všechny, povedlo se mu najít další s několika šípy a i ty střílel do davu muslimů snažících se o průnik. Sám jen o fous unikl šípům, které do oken poslali útočníci, a několik ostrých štěpin z okenního rámu mu potrhalo čelo a nechalo několik jizev.
I přes odpor několika rytířů se povedlo pár muslimům proniknout do špitálu. I když byl průlom ztracen, rozhodli se podřezat co nejvíc zraněných, aby již nemohli znovu do boje. Michal se ukryl a když spatřil trojici muslimů mířících k jeho druhovi rozhodl se pro riskantní podnik. U jednoho z padlých našel ležet kopí a tiše se přiblížil za záda rabujících muslimů. Ohromné kopí pak plnou silou prohnal zády jednoho obra, který se s ohromnou sekerou rozháněl mezi rytíři upoutanými na lůžko.
Michal nikdy nepřestal blahořečit archandělovi Michaelovi ani ostatním svatým za jejich prozřetelnost, ale ve chvíli, kdy se ostatní muslimové otočili, aby si to vyřídili s tímto nečekaným protivníkem, se ve dveřích ukázal Štěpán Uher s několika vojáky a povedlo se jim rychle se zbavit muslimů.
Michal si za svou statečnost mohl ponechat majetek zabitého muslima a velká sekera i luk, který, dostal od bratra Norberta ho pak neopustili ani během pozdějších tažení.
Přesto smrt syna Štěpána Uhra zlomila a spolu s ustupující špitálníky se rozhodl vrátit zpět do Čech. Michal, v tu chvíli právoplatný člen vojenské družiny, měl dovoleno vést popel Štěpána zpět.
Za pomoc ve špitále dostal od bratra Norberta lehkou zbroj a zápisky, kterým v té době vůbec nerozuměl. Během cesty lodí se za pomoci řádových bratrů snažil naučit číst, což ale brzy vzdal a tak si alespoň vysvětlit, že zápisky jsou vlastně jakýmsi herbářem. Trávil pak čas tím, že se učil jednotlivé byliny poznávat a nazpaměť se učil k čemu jsou dobré. Ačkoliv to vůbec netušil vezl si do Čech poklad v podobě opisu spisů svaté Hildegardy.
Po návratu do Čech se Štěpán Uher ožení s Elanorou Klárou ze Sádku a Michal se vrací zpět k otci. Bohužel ale otec nemá moc pochopení pro „chlapeckou nerozvážnost“ a Michala vydědí.
Naštěstí Štěpán Uher, možná zlomen bolem nad smrtí svého syna nebo prostě proto, že se mu hodí každá zbrojná ruka, nabídne Michalovi místo mezi svými ozbrojenci. Michal už není žádný holobrádek a protože si dokáže velmi rychle spočítat dvě a dvě dlouho se nerozmýšlí a nabídku přijímá.
Během tažení s Václavem II. se Michal osvědčil i jako velitel lehkooděnců Štěpána Uhra. Jím vedené noční přepady donutili několikrát uherské vojáky stáhnout své síly a přeskupit je, protože nejen koně, ale i lidi musí jíst. A kde nic není, ani smrt nebere.
Když nepřátelský šíp protrhne kroužkovou zbroj Štěpána Uhra, povolají Michala do tábora. Za několik let služby se totiž Michal docela obstojně naučil používat byliny a různé dryjáky, aby pomohl zachránit tu nohu, to celého člověka. Hodně mu v tom pomohla představená benediktýnského kláštera. Ta vyměnila své znalosti za knihu svaté Hildegardy.
Šíp však pronikl hluboko do plic Štěpána a přes veškerou péči bohužel Štěpán po pár dnech boje umírá. Michal se s povolení krále vydává zpět k paní Kláře, která tou dobou dlí na svém rodném hradě Sádku.

Snad pocit vděčnosti za to, že se jej Štěpán před lety ujal, možná lítost na mladičkou paní, které vozil jen samé špatné zprávy, ale určitě půvab společnice paní Eleonory Kláry, přesvědčili Michala, aby s hrstkou vojáků zůstal paní Kláře věrný i přes výhrůžky Jimrana, mladšího bratra zesnulého pana Štěpána.

Doprovodil tedy paní Kláru na Hradecký dvůr mladé královny vdovy Richenzy a snaží se zastat jak roli velitele její družiny, tak i správce majetku (ne zrovna velkého) paní Kláry. To první mu je přirozenější.

Jako voják Michal radši bojuje z dálky a před přímým útokem dává přednost šikovné léčce. Když už ale bojovat musí, většinou bere do ruky svojí sekeru, podle které mu někteří i přezdívají, nebo pak tesák se štítem.

V oblékání se drží střídmých mravů, protože plat, který ve službě od paní Kláry pobírá, rozhodně není nijak závratný a sám Michal moc příležitosti, kde by honosný šat potřeboval, nevyhledává.