Směřování dvora v budoucnu

[Opat]

Dovoluju si překopírovat sem Ivanův post z Facebooku, jsem toho názoru, že veřejný facebookový profil slouží k prezentaci, ne k diskusi.

Projekt Hradeckého dvora letos došel do svých 18.-ti let. V průběhu svého působení naplnil asi většinu cílů, které do něj zakladatelé vložili. Má své časové vymezení, herní pojetí a stojí na slušné hmotné kultuře. Přesto se, stejně jako celé české reenactementové společenství, potýká s otákou, kam dál směřovat.

Co od projektu vlastně očekáváme dál, aby pro nás byl přitažlivý a svým postředím i pojetím inspirativní?

Pokládám otázky za sebe, nikoli za spolek, nebo celé společneství Hradeckého dvora.
Ivan Dubec, dříve maršálek hradeckého dvora

[Opat]

Byl jsem u projektu Dvora v zásadě od počátků, zároveň jsem v posledních letech jezdil nárazově, paradoxně mám - drze řečeno - ideální pozici hodnotit a srovnávat, protože na jedné straně si pamatuju, jak to všechno začínalo, na straně druhé mám odstup a na nynějšek koukám nezatíženě.
A proto říkám, ohromný respekt k tomu, co se podařilo vybudovat! Myslím, že tohle si kolem toho roku 2000 pod Kunětickou Horou nedokázal nikdo představit ani v nejdovočejších snech. Byl jsem úplně unešený dojmem, jakým turnaj a jeho účastníci působili, jakkoliv samozřejmě v případě hmotné kultury nejspíš platí, že to nikdy nebude ideální a tedy že patrně ona cesta je cíl. Ale měl jsem dojem, že se opět posunulo i chování a hraní si. Stejně tak nelehká inovace průběhu turnaje se podle mého - coby diváka -zdařila. Můj dojem je proto opravdu dobrý, a opakuju, smekám před všemi. Jak těmi, kdo přispěli k letošku, tak těmi, kdo přispěli k tomu, že se ta kára dotáhla až sem. Ačkoliv to není myslím dílo jednotlivce, jelikož si Ivan letos rozhodl uvolnit si ruce, je na místě upřímně poděkovat. Ono to samozřejmě zaznělo už na turnaji, ale opakování není na škodu. Nebýt Ivanova entuziasmu, kdo z nás by o Elišce Rejčce věděl dneska víc, než průměrný obyvatel Hradce? Myslím si, že její jméno dneska reprezentujeme důstojně. Zároveň je i Ivanovou zásluhou, že jméno královny není dneska imaginární, ale je neméně důstojně ztvárňováno a reprezentováno. I tahle role queenmakera je podle mého obrovské plus do budoucna - protože, pokud budu mluvit za sebe, časy bez královny nejsou něco, na co bych vzpomínal rád. Připomíná mi to, co slýchám od kamarádů, věnujících se napoleonice, kde se pochoduje pod hliněnou bustou císaře a dělá se, že tam stojí pravý živý Napoleon, protože prostě nikdo přece není hoden. Tohle podle mě není cesta a jsem rád, že se nás to netýká. Protože jinak bych tu teď asi nejspíš nic nepsal.
Ale k meritu věci. Po 18 letech je určitě čas na ohlédnutí se a bilancování. Zvlášť když dvůr stojí před samozřejmě nelehkým úkolem znovu obsadit post maršálka. Zvlášť když nelze mluvit o náhradě, to prostě možné není, o to bude počítám hledání složitější (což ovšem není výčitka vůči Ivanovi ). Můj názor je, jak už píšu výše, že dvůr je na tom dobře a nesešel z cesty. Což je samozřejmě názor subjektivní a určitě to může někdo cítit jinak. Právě proto je dobře, že Ivan tuhle debatu otevřel. Pro mě stál dvůr vždycky na dvou nohách. Byla to snaha o přiblížení se době, jak po stránce vnější (ve zkratce vybavení), tak vnitří (chování a prožívání). Samozřejmě s tou výhradou, že ideál není možný, proto jsem vždycky tvrdil, že naše aktivity jsou konstrukce dvora, ne rekonstrukce dvora. Osobně bych dal v úvahu, jaký by měl být poměr těchto dvou složek. Materiální kultura podle mého utěšeně vzkvétá, položil bych ale rád širšímu plénu otázku, zda neplatíme moc velkou daň za snahu o historickou věrnost a neztrácí se hra a radost. Zda jmenovitě turnaj není kvůlki snaze o dobovou věrnost natolik sešněrovaný, že se téměř znemožňuje ta hra a zábava. A nebo i prosté seznámení se s lidmi a pokec s práteli, které člověk nevidí pomalu celý rok. Takže např. zda bychom nestáli o to ukončit dobový program, nalajnovaný herními vztahy našich postav, např. sobotním turnajem a večer už pojmout bez rolí, jakkoliv v kostýmech. Je to samozřejmě o tom, co kdo od turnaje očekává, a plně chápu, že leckdo to může vidět jinak.