![Wink :wink:](./images/smilies/icon_wink.gif)
My, pánové, máme jasnou představu o tom, co obnáší přísaha a jakou váhu má dané slovo. Pokud by někdo napadl naši zemi, oblékneme bez váhání zbroj a vyjedeme společně proti nepříteli, smést ho, nebo zahnat zpět. Považujeme za samozřejmé, že svým kráskám naprosto vážně a bez zaváhání odpřísáhneme, že než bychom vpustili nepřítele do země, raději v boji s ním padneme. Stojí ale naše dámy opravdu o takové přísahy? Měl jsem na toto téma se svou krásnou paní dlouhý rozhovor a byl jsem docela zaskočený, když mi do očí řekla, že by ode mě takovou přísahu nikdy nepřijala a jak by se asi cítila.
Ach, zase ho volají do martových polí
maršálka Hradce, lásku moji.
Jenom z té představy srdce mě bolí
proč hrozí se zbraněmi, kdo o válku stojí?
Dřív klidné nádvoří, duní teď shonem
jsou slyšet povely, slunce se odráží na hrotech kopí,
volání mužů, co do boje strojí se kvapem,
oči dívek, co své muže provází, v slzách se topí.
Milý můj k odjezdu družinu svolává
zas zbrojí se odívá, do sedla usedá,
když páže jeho mu helmici podává,
hlavu svou pozvedá a v oknech nás hledá.
Snažím se usmívat, když s dcerou ho provázíme,
družina z bran vyjíždí, muži se smějí,
zlobím se na něho, copak mu nescházíme?
I dívkám je do pláče, šťastný návrat jim přejí.
Ó věčné války, kdy bude jim konec?
Proč nezní tu hudba, chybí nám tanec…
Kde polnice znějí a boje zuří
tam láska strádá, když chybí nám páni, co kráse se dvoří.