Dvůr hradecké královny Alžběty Richenzy

S podzimem přichází melancholie a tak nakrátko pozměním zažitá milostná a žertovná témata - snad se to nesetká s velkou nelibostí

My, pánové, máme jasnou představu o tom, co obnáší přísaha a jakou váhu má dané slovo. Pokud by někdo napadl naši zemi, oblékneme bez váhání zbroj a vyjedeme společně proti nepříteli, smést ho, nebo zahnat zpět. Považujeme za samozřejmé, že svým kráskám naprosto vážně a bez zaváhání odpřísáhneme, že než bychom vpustili nepřítele do země, raději v boji s ním padneme. Stojí ale naše dámy opravdu o takové přísahy? Měl jsem na toto téma se svou krásnou paní dlouhý rozhovor a byl jsem docela zaskočený, když mi do očí řekla, že by ode mě takovou přísahu nikdy nepřijala a jak by se asi cítila.



Ach, zase ho volají do martových polí
maršálka Hradce, lásku moji.
Jenom z té představy srdce mě bolí
proč hrozí se zbraněmi, kdo o válku stojí?

Dřív klidné nádvoří, duní teď shonem
jsou slyšet povely, slunce se odráží na hrotech kopí,
volání mužů, co do boje strojí se kvapem,
oči dívek, co své muže provází, v slzách se topí.

Milý můj k odjezdu družinu svolává
zas zbrojí se odívá, do sedla usedá,
když páže jeho mu helmici podává,
hlavu svou pozvedá a v oknech nás hledá.

Snažím se usmívat, když s dcerou ho provázíme,
družina z bran vyjíždí, muži se smějí,
zlobím se na něho, copak mu nescházíme?
I dívkám je do pláče, šťastný návrat jim přejí.

Ó věčné války, kdy bude jim konec?
Proč nezní tu hudba, chybí nám tanec…
Kde polnice znějí a boje zuří
tam láska strádá, když chybí nám páni, co kráse se dvoří.

Paní de Merpins má mou plnou podporu! Dívám se na to stejně Ale to už tak zkrátka vždycky bylo a asi i vždycky bude, že muži chápou válku a boj o hodně jinak než ženy. Co je mi platné že muž padne hrdině v boji, když já budu sama doma vychovávat dítě bez otce a v noci lehat do studené postele

Bude Ti to platné třeba to, že budeš mít aspoň ten domov k žití a vychovávání, a alespoň tu studenou postel.
...a to píšu já, známý pacifista.

Možná je ode mne troufalé se k tomuto tématu vyjadřovat, protože sama nemám chotě ani děti a tak tomu houby rozumím, ale snad společnost promine.
Sice to bolí, ale my vás, pánové, přece potřebujeme v poli stejně tak jako doma. Kdo by hájil naše sny, náš klid a naše bezpečí, kdybyste nepříteli dovolili přijít až na práh našich domů? Jistěže by každá z nás raději snesla jakékoliv utrpení sama, než aby se něco stalo milému. Ale ruku na srdce, co bude do milého, když ho sobecky připoutáme k rodinnému krbu a udusíme svojí láskou? Budeme ho nutit nečinně přihlížet? Nebude za chvíli sám hledat únik z té sladké klece? Neobrátí se naše snaha proti nám? Srdce nám sice mohou krvácet, ale když v sobě najdeme odvahu nechat ho jít, kvůli němu i nám samotným, je to odvaha stejná, jako stanout proti nepříteli v poli..

...ale jak říkám, mně se to mluví. Je to jen názor, který si mileráda nechám omlátit o hlavu

Hecht z Rosic píše:Bude Ti to platné třeba to, že budeš mít aspoň ten domov k žití a vychovávání, a alespoň tu studenou postel.
...a to píšu já, známý pacifista.

To je sice hezké, ale co když nepřítel vyhraje a milý padne?
...a to píšu já, známá optimistka

Ano, to se jistě může stát, vzácná paní. Ale to není důvod vzdávat se předem a měnit šanci na dobrý konec za jistotu konce špatného.

Jitka z Řepice píše:To je sice hezké, ale co když nepřítel vyhraje a milý padne?
...a to píšu já, známá optimistka

A když milý zůstane v bezpečí doma a nepřítel vyhraje, budu mít doma stále svého milého, kterého dobře znám, nebo někoho, kdo se bude vnitřně užírat výčitkami, že nesplnil svoji povinnost a bláhovou domněnkou, že svojí přítomností to mohl spasit? Bude mi stále ještě oporou nebo bude cítit vnitřní prázdnotu a mít pocit prázdnoty a vlastního selhání?

Možná moje odpověd vizněla trochu striktně. Samozřejmě v situaci vážného ohrožení země se asi nedá nic jiného dělat a všichni pánové chtě nechtě musí vyrazit k obraně země. Moje reakce spíš byla namířena proti mužům kteří boje vyhledávají a záminkou pro obléknutí zbroje je jim každý lapka který se objeví v nejvzdálenějším koukě země.

Tohle bude žhavá debata nevím jestli si skoro nezaslouží vlastní vlákno

hm, přiznávám, že by mně ani ve snu nenapadlo, že rozpoutám takovou diskuzi Tenhle veršík se vlastně vztahuje k létům 1315-1318, kdy tu s přestávkami zuřila Válka dvou královen, ukončená v poli 1316 a zcela uhašená smírem 1318 (konkrétně rozchodem krále Jana s chotí Eliškou Přemyslovnou). V této válce padlo mnoho znamenitých pánů a s velkou pravděpodobností i ti nejpřednější Hradečtí.

Tohle téma si opravdu zasloužilo vlastní vlákno, protože já o názor dam převelice stojím

Přítelko, dnes mi řekli, ó díky Bohu,
že on už není královnin maršál.
Tak přeci jenom skončil srdci žal,
a já zas klidně spáti mohu.
Kdo milého mi z věčných válek vyprostil,
i toho kéž Bůh zbaví starostí!

Moc dobře je mi, kdyby zase Martův prapor vál,
už nebudu se budit ze spaní
a nebude mě lekat polnic volání,
až se zase páni zbrojí odějí, a jestli to byl král,
kdo milého mi z věčných válek vyprostil,
i toho kéž Bůh zbaví starostí!

Moc dobře je mi, vždyť kdo touží po válce?
Dřív když někdo nes zprávy od hranic,
bála jsem se, co strašného jde říct.
Jak za válek snít o lásce?
Kdo milého mi z věčných válek vyprostil,
i toho kéž Bůh zbaví starostí!

Ach lásko, tolik mi chybí tvá objetí,
denně prosím Boha, vrať se mi brzy!
Dříve pyšná, dnes neskrývám slzy,
až mně políbíš, nebudu se bránit dojetí.
Kdo milého mi z věčných válek vyprostil,
i toho kéž Bůh zbaví starostí!

Inspirováno ukončením války 1318 a verši admirála Paia Gomese de Charinho (kterého jsem, přiznávám, docela vykradl)

Jsou moc krásné,ač třeba malinko vykradené líbí se mi. děkujeme

Nechoď, můj milý, do pole.
Potřeba je tě u stolu.
Nepustím tě bez nevole.
Zůstanem doma, pospolu.

Nechoď, můj milý, do vojny.
Zaduní bubny, hlasitě,
zanecháš život pokojný,
vytasíš meč hned, zarytě?

Nevíš, můj milý, o strachu?
Tasí se meče, sekery,
rytíři padají do prachu,
tatam je soucit veškerý.

Nechoď, můj milý, k sousedům.
Bojují jiní jejich boj.
Hážou snad kámen na náš dům?
Stojí snad u nás cizí voj?

Nechoď, můj milý, na bránu.
Udírá sic tam nepřítel,
proč bys však ty ved´obranu?
Bojuje přec´ tvůj velitel.

Nechoď, můj milý, do dveří,
vydrží železná petlice,
vydrží když na ně udeří,
palcáty, kyje, palice.

Copak to, milý, znamená?
jsme zde snad sami, já a ty?
Schovám se za tvá ramena,
Teď vytas meč svůj proklatý!

Vstávej, můj milý, do zbraně,
proč ležíš s mečem na zemi?
Košile kvete ti červeně,
Obličej bledý zdá se mi.

Nechoď, můj milý, na věčnost,
stojím zde sama, bezbranná,
Do dveří vchází cizí host,
válka a čest je prohraná.

Kde jsou, můj milý, vojáci?
Nestáli při nás sousedi?
Lepšího co je za práci?
O našem boji nevědí?

Počkám tě, milá, na cestě,
měl jsem jít dříve kde náš šik,
vzdálit se i své nevěstě,
dokud byl slabý protivník.

Nepřítel když zle dotírá,
muž má vzít bryskně meč a štít.
V posteli se jen umírá,
v poli šel život zachránit.

Ono to bude asi všude dost podobné. Můj názor, coby pána, je, že moje čest mi velí, bránit svou ženu, rodinu a zemi a to do poslední kapky krve a posledního dechu. A kdo mne zná, jistě ví, že to myslím opravdu vážně.
A také vím, že moje paní má názor jako většina zde prezentovaných dam, ted, že mám své povinnosti doma a vůči rodině, kterých bych nebyl schopen dostát, kdybych se honil za svou ctí a slávou po hraničních horách či lesích a ji a dcerky nechal doma samotné, ba co hůř, už se jim nikdy neměl vrátit.

Ale dámy, my to nemyslíme tak, jako že se za každou cenu musíme nechat někde střelit šípem či bydnou čepelí, abychom měli pocit, že jsme udělali vše co bylo v našich silách, abychom Vás ochránili a zajistili Vám a rodinám, klid a mír. My to prostě cítíme v duši, to, že je naší povinností udělat vše a proto se vrháme do válek a půtek, proto od Vás s bolavým srdcem odcházíme, abychom se mohli s radostí ( a nejspíš bolavým tělem ) vrátit do Vašich náručí, která jsme uchránili jen a jen pro sebe před jakýmkoli nepřítelem.
Vy nám děláte rodinu a rodíte naše děti, potom je prostě naší povinností, abychom Vás a ony rodiny chránili, seč nám budou síli stačit, protože jste pro nás ty nejdůležitější osoby.
A nemyslete, nikdo z nás nechce z bůhdarma někde padnout, ale bude-li to nutné, abychom Vás ochránili, bude to pro nás čest!

Gratuluji vám všem pánové.Tyto nesmějí jen tak někam zapadnout.Moc se mi líbí. Jen tak dál
moýná že vyhlásím i nějakou soutěž přes rok.Nejenom na turnaji.

Co takhle několik témat,např tři rozličná,každý pak složí tři básně.
Co na to říkáte?