lehkooděnci v boji

[Maršálek]

Specifikovat lehkooděnce a určit, jaká část zbroje je brání více a jaká méně je takřka nemožné. Jednak nám to komplikuje sama historie, ze které se inspirujeme a druhak i úroveň kvality zbroje jednoho každého muže zvlášť (a tím nemám na myslím dobově nevěrohodné přecpané prošívanice, jejímž jediným účelem je zajistit dnes svému nositeli pocit, že ho to nebolí). V reálném boji nebude nikdo útočit na dobře chráněné tělo, ale naopak na odkrytá místa - např. na obličej...

Je o tedy o solidnosti jednoho každého zvlášť a o kompetentnosti sudích a heroldů. Každý dobrý zásah vyřazuje a koho se dotkne bílá hůl. ten odchází. Kdo bude chtít diskutovat a hádat se, nemusí se bát, že se v dalších kláních zpotí, protože si je již jenom odsedí za hrazením. To je pravidlo staré více než 10 let.

Lehkooděnec má zbroj méně kvalitní, něž těžkooděnec, který musí mít celou horní polovina těla krytou kovem. těžkooděnec má tedy minimálně kroužkovou košili s dlouhým rukávem a kovové kroužkové rukavice, krytí krku a hlavy kovem. Kde to není zjevné, tam to na místě rozhodnou sudí.

Kdo nastupuje do boje beze zbraně, kterou chce nahradit klacíkem, ten se předem odsuzuje k tomu, že s ním půjde jinam, např. k řece rybařit, má-li v tašvici i provázek... Je to turnaj s přítomností královny, ve kterém se utkávají profesionální vojáci (urození i neurození) proto se větve, džbány a rozbité lavice do kolbiště nevpouštějí. Kdo svou zbraň ztratil, nebo propil, smí se dívat na boj zpoza hrazení
Stejně tak poletí každý, kdo si cíleně jako kopiník věší na krk dlouhý štít a sobecky spoléhá, že jeho soupeři nebudou na rozdíl od něho hajzlové a nebodnou ho do odkrytého obličeje, což by v boji udělali.

Kdo se bude chtít dohadovat o tom, kolik by jeho zbroj vydržela, ten na místě předloží zbroj k testu ostrou zbraní. Vozím s sebou 2 ostrá kopí, 2 ostré meče a ostrou dýku. ostrou sekeru jistě ráda zapůjčí nejbližší kuchyně. Zdá se vám to ironické? Tak buďte soudní

[Komoří]

Souhlas se vším.
Příště, ač asi chápu, proč měl Granát ten kyj, toto není zbraň, která umožní jedním zásahem vyřadit protivníka. Prostě se bude muset naučit být jemný i se sekerou

[Maršálek]

Je to turnaj a profesionálové na něm prezentují své umění zacházet s tradičními zbraněmi válečníků

[Maršálek]

Voják - lehkooděnec

Předně je třeba konstatovat, že název lehkooděnec je soudobý a vnikl pro usnadnění nepřehledné dobové vojenské hierarchie. V dobové mluvě to byl nejčastěji oděnec, kopiník, sudličník, střelec, později třeba pavézník, atd. Určeme si pro naše pojetí definici lehkooděnce. V naší době je to jenom a jedině profesionální voják.

Protože „lehkooděnec“ je profesionál, musí jeho výzbroj a výstroj splňovat určité nezbytné požadavky na jeho efektivitu. Současně ale neexistuje žádné univerzální pojetí. Když to zjednodušíme a současně přidáme naše požadavky na uměřenou bezpečnost, bude mít v našem pojetí:
• prošívanou měkkou zbroj s dlouhým rukávem (integrovaná pěstnice není od věci) v délce ke kolenům. Uvědomte si, že přepásáním se to vždy zkrátí. Lze samozřejmě vrstvit a přidat krátkou, např. prošívanou vestu. Může být i „zástěra“ zpevněná vpředu destičkami, nebo šupinami – tohle období je specifické tím, že se hledaly cesty ideální ochrany a občas vznikaly velmi kuriózní kousky, které se z nadhledu let neosvědčily. Tady samozřejmě radím k umírněnosti .-)
• helmici – asi nejčastěji lebku, nebo klobouk. Šlapy se objevují těsně po nás, od 30.tých let 14.st. dále, i když samozřejmě první vlaštovky dříve. Nánosník se překvapivě prakticky neobjevuje, ačkoli je jako velmi účelný používán předtím, i potom.
• ochrana krku – prošívaná, nebo z kroužkového pletiva.
• štít pokud vůbec, tak tento lehkooděnec nejspíše disponuje pěstním štítkem. Pavézy a větší štíty, které k němu vedou jsou pro nás aut, protože jsou určené ke specifickému způsobu boje ve velkých pěších formacích. Tomu za nás neodpovídá složení vojska a úkoly pěšáků. Velký štít nechrání proti jízdě, ale proti masivní střelbě. U tohoto pěšáka bych záměrně vynechal jezdecký štít a nechal ho jenom jízdním oděncům.
• zbraň – primárně je ozbrojený dřevcem, nebo je to střelec. Jako střelec by měl asi více kuši, i když luky v českém vojsku známe. Kuše se pak prosazují ve velkém především proto, že tvoří výzbroj městských milicí od 2.pol. 14. st. dále. Dřevcem se rozumí kopí (pro pěšáka nemá smysl kratší než 2,5 m, protože jeho cílem je udržet si protivníka od těla a to jak jízdního, tak pěšího), případně nějaká forma kůsy/sudlice, sekery na dlouhém toporu. Sekundární zbraní může být i meč, sekáč (to čemu říkáme tesák a pak se hádáme, co to je), sekera, dlouhý nůž. Je třeba mít ale stále na zřeteli, že primárně je pěšák ozbrojený dřevcem, nebo mechanickou střelnou zbraní.

Úkoly pěšáka naší doby – především je to strážní služba, jeho význam se zvyšuje během během obléhání a to jak v útoku, tak v obraně. Polní střety v naší době rozhodují Čechové a Moravané v sedle – nejenom rytíři

A protože je tento prostor věnován oděnci na turnaji, je zjevné, že je dotyčný součástí zbrojné družiny svého pána. Proto má na sobě varkoč v délce nejméně po kolena v barvách svého pána, ideálně i doplněný pánovým erbem.
Má-li oděnec i štít - puklíř, pak je barevně pojatý.