Snad mi ctěná společnost promine, když se ještě jednou tvrdohlavě vrátím k
Under den linden Walthera von der Vogelweide. Ona ta báseň totiž ve své genialitě obsahuje prakticky celý minnesang - a navíc i již zmíněnou vzpouru proti němu.
Pro začátek uvedu jeden z „oficiálních“ překladů, od Sylvie Stanovské. Je zajímavý tím, že zachovává i onen vnitřní rým v lichých verších, na který upozorňoval Kain.
Pod lípou v háji jasně svítí
lůžko růžemi vystlané.
Chcete je najít? Luční kvítí
je na tom místě zlámané.
Na pasece v údolí,
tandaradaj!
slavíci nám zpívali.
Zas vidím sebe, přišla jsem
a můj miláček už tu byl.
Královno nebe, byla jsem
v ráji, sotva mne políbil.
Kolikrát - to nevím, žel,
tandaradaj!
Rty má ústa umlčel.
V žertu mi ustlal lůžko z růží
vonné a měkké, samý květ.
Kdo by se vydal cestou z růží,
může je i dnes uvidět.
Růže, ty mu ztají dech,
tandaradaj!
Řekne: „Spala na květech“!
Kdyby to někdo věděl, ó ne!
Srdce mi buší jako zvon!
Kéž nikdy nikdo neprohlédne
co jak bylo, jen já a on!
Ještě slavík na větvi,
tandaradaj!
Kéž neřekne, co o nás ví.
Už jsem se zmiňoval o tom, že se jednalo o báseň ve své době revoluční, protože namísto marného toužení vypráví příběh milostné schůzky, navíc ústy dívky. Aby však nedošlo k nepochopení - nejedná se o vzpouru proti soudobé mravnosti, jen proti zažitému literárnímu klišé.
Samotné slovo
minnesang znamená zpěv o „
minne“, respetive o „
hohe minne“, to jest vysoké dvorské lásce. Tedy idealizovaném milostném vztahu, jehož smysl a hodnota leží právě v marné touze. Nejedná se však o lásku platonickou - přinejmenším muž, často pak i žena si v ní vždy přejí získat jeden druhého zcela pro sebe. Není jim to však okolnostmi přáno, buď proto, že je žena vdaná, nebo mnohem výše společensky postavená, nebo prostě svého ctitele přehlíží. Nebohému minnesängerovi tak nezbývá než toužit, trápit se a doufat - a psát o tom verše.
Nikoho asi nepřekvapí, že se takovéto pojetí
hohe minne stávalo hojným terčem kritiky z církevních řad. Méně předvídatelný je však důvod této kritiky - nikoliv to, že by se verše věnovaly otázkám těla, ale naopak to, že je tento vztah příliš zduchovněn a idealizovaná, nedosažitelná Paní si nárokuje v myšlenkách minnesängerů místo, které po právu náleží toliko Bohu, nebo přinejlepším Panně Marii.
Walther von der Vogelweide proti tomuto konceptu brojí i v dalších básních. Přímo manifestem jeho názorů je
Píseň o smyslu dvorské lásky (
Kan mîn frouwe süeze siuren?), ve které dokonce neváhá paní za její nedostupnost kritizovat a otevřeně jí sděluje, že jeho trpělivost má své meze a pokud nebude vyslyšen, přestane se dál snažit (namísto toho, aby v duchu tradičního minnesangu sliboval vytrvat ve svém marném toužení až za hrob) a paní pak bude muset litovat, protože nikdo jiný ji tak pěkně opěvovat nedokáže.
Snad by bylo ještě na místě se zmínit, že téma ženy radostně opětující mužovu lásku nacházíme i v dílech raného minnesangu - v tomto případě se však nejedná o vzpouru proti žánrovým konvencím, ale o to, že v dané době ještě ony konvence nebyly vytvořeny a pevně ustáleny.
Genialita
Under den linden tkví mimo jiné i v tom, že tato malá revoluce je pro podtržení svého významu zasazena do kulis, které všechny ostatní atributy klasického minnesangu nejen zachovávají, ale vrchovatě naplňují.
Jedná se především o úzkostlivou snahu o utajení schůzky i celého vztahu, přestože dívka jako by se s ním současně toužila pochlubit celému světu („
seht wie rôt mir ist der munt“!).
Hohe minne je totiž vždy tajná, právě proto, že jejímu rozvoji brání společenské postavení dámy, jejíž pověst pochopitelně minnesänger nechce veřejně ohrozit.
V
Under den linden se strach z odhalení dostává až do absurdní roviny kuriózní obavou z toho, že by někdo mohl dívku poznat podle tvaru hlavy obtisknutého do polštáře z růží.
Nezbytným atributem je malý ptáček, který v kurtoasních básních vystupuje právě jako strážce tajemství milenců. Nejzřetelněji je toto vyjádřeno v
Lejchu o slavíku od Marie de France, kde slavík za zachování tajemství platí životem.
V této souvislosti je ostatně zajímavý samotný básníkův přídomek
Vogelweide i jeho erb - vzhledem k tomu, že o jeho původu není nic známo, se mohlo docela dobře jednat o trefně zvolený pseudonym.
Slůvko „
tandaradei“ použité v básni jako refrén nic neznamená, není to vlastně ani citoslovce, jen má svým rytmem a zvukomalebností evokovat slavičí zpěv.
Dalším přítomným symbolem je lípa - tradiční strom lásky, pod nímž se měly milostné schůzky odehrávat. V písni
Ich was ein chint so wolgetan z
Carminy burany dochází pod „zlořečenou lípou“ dokonce k (částečně dobrovolnému) znásilnění - dnes se můžeme jen domýšlet, nakolik anonymní autor vědomě parodoval literární konvence své doby.
Milostné dostaveníčko se nemůže obejít bez květin (které symbolizují dívku), konkrétně pak bez růží (královna květin, tedy jediná vyvolená, milovaná dívka).
Neodmyslitelným rámcem celé scény je rozkvetlá louka. Ta s dalším vývojem středověké literatury získává ohrazení a stává se z ní „zahrada lásky“, tak běžná v dílech vrcholného středověku. Zahrada obecně symbolizuje ideální, odloučený svět (tento význam ostatně nacházíme už v Bibli), zahrada lásky je pak světem, který si milenci vytvářejí sami pro sebe a nic zvenčí je tam nemůže vyrušit ani ohrozit.
Za zmínku ještě stojí, že k
Under den linden se dochovala i melodie, přestože nepochází přímo od Walthra von der Vogelweide, ale zřejmě z doby krátce po jeho smrti.
Děkuji za pozornost, jsem zvědav, kdo bude mít trpělivost tento můj výlev číst
asi jsem barbar, mě je holt bližší to kopání do zadku 
