Spakona píše:pane Hechte - mohu tě poprosit o pár základních rad prozatím?
S potěšením, vzácná paní.
Nicméně berme to, prosím, nikoliv jako závazná dogmata, ale jako námět pro diskusi. Sám zdaleka nevím vše a budu rád, když mne někdo znalejší opraví či doplní; stejně tak nejedno pravidlo, které známe teoreticky, bude nutno postupně ověřit praxí. Doufám, že tato debata bude plodná a že z ní do budoucna bude moci vzejít onen zmiňovaný manuál.
DVORSKÁ ETIKETA, LEKCE I.
Oslovování
Na titul "Veličenstvo", prosím, zapomeňte - ten pochází opravdu až z novověku. V předchozí debatě jsem jej trochu nešťastně vytáhl jen proto, abych poukázal na rozdíl mezi tituly "Veličenstvo" a "Výsost", ve kterém bohužel dnes většina lidí nemá jasno. Tak jen abyste věděli, že až příště budete mluvit s britskou královskou rodinou, budete královnu Alžbětu II. titulovat "Vaše Veličenstvo", zatímco prince Charlese "Vaše Královská Výsosti".
Ale zpět k nám do středověku. Universálním oslovením kteréhokoliv světského i církevního potentáta je
"Milost". A právě proto je vhodné při oslovování korunovaných hlav, zvláště při formálních příležitostech, přidávat ještě přívlastek
"Královská".
A dále už, přiznávám, zcela intuitivně: Přivlastňovací zájmena
"Tvoje/Její" bych použil tehdy, pokud o královně mluvíme ve třetí osobě. Titul "Tvoje (Královská) Milost" použijeme tehdy, když mluvíme přímo ke královně, ale z uctivosti používáme třetí osobu:
"Tvoje Královská Milost si se mnou ráčila přát hovořit?"
Titul "Její (Královská) Milost" pak tehdy, kdy o královně mluvíme s někým jiným:
"Její Milost se dnes zdá být v obzvláště dobré náladě, nemyslíte, pánové?"
Pokud bych se ke královně obracel přímo, ve druhé osobě, pak by přivlastňovací zájmena byla nadbytečná. V tom případě bych ale vždy, mimo zcela neformálních rozhovorů, použil plný titul "Královská Milost" (pouhá "Milost" by zněla poněkud hole):
"Královská Milosti, dovolíš mi, prosím, promluvit?"
Její Královské Milosti, stejně jako komukoliv jinému, se v naší době vždy
tyká, alespoň tedy v češtině. A to bez ohledu na to, že ona sama používá ve formální řeči
plural majestaticus. Mimochodem, ten není protějškem zdvořilostního vykání, ale vyjádřením toho, že královna je královnou z Boží vůle a milosti a Bůh za ní stojí v kterémkoliv jednání či výroku. Pokud tedy korunovaná hlava říká "My", myslí tím "já a Bůh".
Její Královskou Milost by také neměl
přímo oslovovat kde kdo. Bude zřejmě na ní samotné, aby si postupně definovala okruh osob, které toto privilegium budou mít. Kdokoliv jiný by měl nejprve požádat některou z těchto osob, aby mu možnost s královnou promluvit sjednala. Takovéto zprostředkované oslovování se dá docela pěkně řetězit - dokážit si představit například situaci, kdy neprivilegovaný pan X pověří svého panoše, aby oslovil panoše privilegovaného pana Y a vyřídil mu, aby požádal svého pána (Y), jestli by mohl panu X vyjednat možnost promluvit s Její Královskou Milostí.
Zajímavou a velmi užitečnou kapitolou by bylo také oslovování všech ostatních osob a vrstev (berou mne například mory, když někdo osloví hlouček drnů "pánové"
) ale to si necháme do další lekce.
Předstupování před královnu aneb dvorská posturologie
Úctu je možno změnou postoje vyjádřit následujícími způsoby -
sedící vstanou, stojící se buď ukloní, nebo pokleknou.
Povstání sedících se zdaleka netýká jen přítomnosti Její Královské Milosti - obecně by mělo být nemyslitelné, aby kdokoliv seděl v přítomnosti stojící společensky výše postavené osoby (neurozený urozeného, pán dámy...), pokud mu tato k tomu explicitně nedá svolení.
Co se týče úklony a pokleknutí, tady to bude velmi záležet jednak na postavení dané osoby, jednak na konkrétní situaci; nicméně přiznám se, že jasná pravidla, kdo a kdy pokleká a kdo a kdy se jen uklání, v této chvíli definovat nedokáži. Nechávám zde tedy prostor pro názory ctěného publika, a v prvé řadě pochopitelně pro vyjádření Její Milosti samotné.
Otáčet se ke královně zády je samozřejmě nevhodné, nicméně z praktických důvodů nemusí být vždy reálné toto dodržet. Platí však, že kdokoliv, kdo od Její Milosti odchází, měl by alespoň symbolicky udělat několik kroků pozpátku, než se diskrétně otočí a vzdálí se.
ale doufám, že za polehčující okolnost mi slouží, že jsem přio tom musel přemýšlet o něčem jiném a během chvíle na koleni vymyslet pravidla pro drní souboj.
