Zástavy lásky

[Richenza]

Souhlasím, nicméně nabízet zástavu tajně není jediná cesta. Já myslím, že pro toto těžko stanovovat nějaká dogmatická pravidla, vždycky záleží hlavně na citu a taktu všech třech zúčastněných stran. Samozřejmě, že se nic nepokazí, když se dáma zeptá paní dotyčného zadaného pána. Ale i kdyby ne a zástavu mu pošle o vlastní vůli, pak záleží na pánovi, jak si s tím poradí. Zda ji přijme bez výhrad, nebo třeba slíbí dotyčné dámě, že pro ni vybojuje toto konkrétní klání, anebo ji taktně a s vysvětlením požádá, aby na zástavě netrvala. Kurtoasie není faxem z nebes, tvoříme si ji sami. Je tu ona pro nás, nikoli my pro ni. Je tu proto, aby nám pomohla tvořit dvorský svět tak, jak si jej dnes představujeme, nikoli proto, aby ad hoc tvořila pravidla, kterými bude sama sebe naplňovat.

[Markéta z Rosic]

Ruku na srdce, koho z mužů nepotěší, když se na něj usměje procházející kráska? Za sebe můžu klidně přiznat, že mi to udělá hezký celý den A kterou ženu nepotěší, když se jenom jí muž ukloní?

Moje řeč

[Hecht z Rosic]

Kvituji s povděkem tuto diskusi a domnívám se, že zejména některé z posledních příspěvků by si zasloužily být opakovaně čteny, probírány, chápány a hlavně uváděny v život.

Upřímně, již nějakou dobu mám čím dál tím silnější pocit, že v záležitostech kurtoasie se mainstreamové chápání Dvora ubírá trochu jiným směrem, než by bylo záhodno. Věta "kurtoasie je hra" nemůže být asi nikdy opakována dostatečně často - jenže na druhou stranu by nebylo dobré, aby se z ní častým opakováním stala prázdná fráze. Ono to totiž není myšleno tak, že si my na kurtoasii hrajeme, stejně jako si hrajeme na boj nebo na šlechtu a poddané. Ne - kurtoasie byla hrou už tehdy. A to hrou nejen bez pevných pravidel, ale naopak dokonce hrou, jejíž častou součástí bylo porušování běžných konvencí. Nebyla to dobová společenská norma - kurtoasie není totéž co etiketa a kurtoasním mistrem není ten, kdo dovede nejlépe naplňovat nějaká dopředu nalinkovaná pravidla. Spíše než co jiného je to spřádání příběhů a jejími nezbytnými atributy a nejsilnějšími zbraněmi jsou překvapení a tajemství - pouhý letmý náznak je často mocnější než vyznání podané na zlatém talíři.

Ale zpět od obecných úvah k zástavám. Určitě pro jejich předávání nelze stanovit žádná pevná pravidla. Troufám si tvrdit, že máloco je duchu kurtoasie tak vzdálené jako to, když budou zástavy, ať už na zbroji, nebo na civilním oděvu, používány jako jakési "visačky", kterými si zadané dámy "označkují" své pány, aby bylo vidět, kdo ke komu patří.
Zdaleka vždy se nemusí jednat jen o zástavy lásky. Jak velmi výstižně napsal pan z Ronšperka - zástava je jako úsměv dámy, a ten může znamenat leccos - lásku, přátelství, úctu, závazek ke službě, odměnu, sympatie, zaujetí, soucit, lítost, poděkování... A za sebe se domnívám, že by bylo pěkné, kdyby za každou předanou zástavou byl skrytý nějaký příběh, kdyby darující dáma měla jasno, co chce svým darem sdělit, a kdyby to obdarovaný pán buď věděl, nebo se snažil zjistit. Tedy ne, že dáma udělí zástavu proto, "že se to tak dělá, ostatní je taky rozdávají a řekla nám to panovnice tribuny".

[Ronšperk]

A to se dostáváme do témat jenž nejdou vyslovit slovy. Je to vztah mezi dvěma lidmi. O tom jaký bude nemusí vědět nikdo nic. Pravý smysl zástavy bude vždy znát jen on a ona a navíc ani u nich nemusí být vůbec shodný.
Mé dámy, pokud chcete někomu dát zástavu, dejte, pokud se bojíte reakce jeho choti, pošlete mu ji tajně, ale ve vší počestnosti a nebo se ji zeptejte. Nehledejte v tom zvyk či normu. Poraďte se s dámou po pravici či po levici. "Drbejte" o tom, je to čistě vaše věc a nenechte si do toho nikým mluvit.
Napadá mě citát z Jinřicha V.: "My ale nepoklonkujeme před starými zvyky, my jsme tvůrci oněch zvyků."

[Maršálek]

"My ale nepoklonkujeme před starými zvyky, my jsme tvůrci oněch zvyků."

amen