Minneseng

[Maršálek]

Tohle vlákno patří literatuře o rytířské poesii a to nejenom v českých zemích.

Lze sem vkládat i odkaz na kodexy s touto tématikou a v neposlední řadě i samotné překlady veršů, které jistě potěší dámy. Tak nám mimo jiné zůstane zachováno klání trubadůrů, které je o vlastní tvorbě a přitom načerpají mnozí inspiraci

[Maršálek]

něco z literatury

Kolektiv editorů Moravo, Čechy, radujte se! Němečtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních Přemyslovců. 1. vyd., Aula: 1998, 232 s.

ČERNÝ, V. Staročeská milostná lyrika. 1. vyd., Praha: Družstevní práce, 1948, 408 s.

FREIBERG, H. VON Rytířská jízda Jana z Michalovic. 1. vyd., Praha: Elka Press, 2005, 56 s.

HRDINA, J. Guillaume de Machaut ca 1300-1377. In: Mistři klasické hudby, Život a dílo klasických hudebních skladatelů - Číslo 42, Praha: WillMark cz, s.r.o., 2001

MACHAUT, G., DE Mé srdce pokorné. FRANCL, G.(ed). 1. vyd., Praha: Odeon, 1977, 94 s.

VÁŽNÝ, V. Staročeská Alexandreida. 1. vyd., Praha: Nakladatelství Elk, 1949, 184 s.

[Maršálek]

Paní lásku slíbila
oddanému milenci
čas i místo určila.
A ten den, den před nocí,
milenec byl zamyšlen
a jen říkal, vzdychaje:
„Večer váhá, ničíš mně,
ach dni,
zabije mně čekání.“

Tak ho touha pálila
žárem chtěných rozkoší,
k nimž ta paní svolila,
že se bál, zda neskončí
jeho život dřív než den,
a jen říkal vzdychaje:
„Večer váhá, ničíš mně,
ach dni,
zabije mně čekání.“

Bolest, jež ho v nitru žhla,
bila lidem do očí,
se zmatkem se zračila
v tváři vlhké po pláči,
znechucen byl jasným dnem
a jen říkal, vzdychaje:
„Večer váhá, ničíš mně,
ach dni,
zabije mně čekání.“

Jaká zkouší muka zlá,
komu žádní ochránci
nepomohou do sedla!
Hle, jak bylo milenci.
Toužil, v žal ponořen
„Večer váhá, ničíš mně,
ach dni,
zabije mně čekání.“

Guirautz Riquiers (3/4 13. st.), s. 277-278
In: ĆERNÝ. V. (ed.) Vzdálený slavíkův zpěv. Výběr z poezie trobadorů. 1. vyd., SNKLU – Živá díla minulosti, Praha 1963, 289 s.

Vybraný soubor lidových, anonymních i známých veršů a písní 5 generací occitánských trobadorů 11.-13. st.

[Maršálek]

Heidelberg, Grose Heidelberger Liederhandschrift, Cpg. 848, (Codex Manesse), cca 1300-1340
http://diglit.ub.uni-heidelberg.de/digl ... 87b8323017


Obsah rukopisu tvoří verše a písně 137 nejznámějších minnesengrů Říše, doplněné jejich vyobrazením v prostředí, které každého z nich charakterizuje, nebo symbolicky v situacích, které jsou pro ně podle jejich způsobu života, práce, nebo pověsti typické. Jsou tak symbolicky představováni v každodenních situacích, ale i na turnajích a v boji.
Rukopis vznikl v první čtvrtině 14. století v oblasti Curychu. Zadavatelem kodexu byl okruh šlechticů a vyšších duchovních, kteří si vytyčili ambiciózní cíl - vytvořit kompletní sbírku minnesengrů a jejich básní od počátku minnesangu po současnost (tedy od cca 1160/70 po 1340).
Miniatury s největší pravděpodobností pocházejí ze čtyř iluminátorských dílen. Největší část (110 obrázků) iluminací vznikla v jedné dílně mezi léty 1300 a 1315. Tyto iluminace se vyznačují jednotností a charakteristikou nesmíšené barvy. Rámeček ilustrace je jednotný, ve smyslu nezdobený, a pojatý v barvách červené a fialové, modré, zelené a zlaté. Obecně je tvořen barevnými proužky, nebo diamantovým vzorem. Další 3 iluminátorské dílny, které se na výzdobě podílely postupně v průběhu let 1315 až cca 1340, vytvořily celkem 27 miniatur.


Co je pro toto vlákno zásadní a proč sem kodex vkládám, jsou verše těchto proslulých minnesengrů, které kodex tvoří Tyto verše tvořily TOP žebříček naší doby a byly v českém dvorském prostředí známé a oceňované nejenom půvabnými dámami

[Hecht z Rosic]

Snad mi ctěná společnost promine, když se ještě jednou tvrdohlavě vrátím k Under den linden Walthera von der Vogelweide. Ona ta báseň totiž ve své genialitě obsahuje prakticky celý minnesang - a navíc i již zmíněnou vzpouru proti němu.

Pro začátek uvedu jeden z „oficiálních“ překladů, od Sylvie Stanovské. Je zajímavý tím, že zachovává i onen vnitřní rým v lichých verších, na který upozorňoval Kain.

Pod lípou v háji jasně svítí
lůžko růžemi vystlané.
Chcete je najít? Luční kvítí
je na tom místě zlámané.
Na pasece v údolí,
tandaradaj!
slavíci nám zpívali.

Zas vidím sebe, přišla jsem
a můj miláček už tu byl.
Královno nebe, byla jsem
v ráji, sotva mne políbil.
Kolikrát - to nevím, žel,
tandaradaj!
Rty má ústa umlčel.

V žertu mi ustlal lůžko z růží
vonné a měkké, samý květ.
Kdo by se vydal cestou z růží,
může je i dnes uvidět.
Růže, ty mu ztají dech,
tandaradaj!
Řekne: „Spala na květech“!

Kdyby to někdo věděl, ó ne!
Srdce mi buší jako zvon!
Kéž nikdy nikdo neprohlédne
co jak bylo, jen já a on!
Ještě slavík na větvi,
tandaradaj!
Kéž neřekne, co o nás ví.

Už jsem se zmiňoval o tom, že se jednalo o báseň ve své době revoluční, protože namísto marného toužení vypráví příběh milostné schůzky, navíc ústy dívky. Aby však nedošlo k nepochopení - nejedná se o vzpouru proti soudobé mravnosti, jen proti zažitému literárnímu klišé.
Samotné slovo minnesang znamená zpěv o „minne“, respetive o „hohe minne“, to jest vysoké dvorské lásce. Tedy idealizovaném milostném vztahu, jehož smysl a hodnota leží právě v marné touze. Nejedná se však o lásku platonickou - přinejmenším muž, často pak i žena si v ní vždy přejí získat jeden druhého zcela pro sebe. Není jim to však okolnostmi přáno, buď proto, že je žena vdaná, nebo mnohem výše společensky postavená, nebo prostě svého ctitele přehlíží. Nebohému minnesängerovi tak nezbývá než toužit, trápit se a doufat - a psát o tom verše.
Nikoho asi nepřekvapí, že se takovéto pojetí hohe minne stávalo hojným terčem kritiky z církevních řad. Méně předvídatelný je však důvod této kritiky - nikoliv to, že by se verše věnovaly otázkám těla, ale naopak to, že je tento vztah příliš zduchovněn a idealizovaná, nedosažitelná Paní si nárokuje v myšlenkách minnesängerů místo, které po právu náleží toliko Bohu, nebo přinejlepším Panně Marii.

Walther von der Vogelweide proti tomuto konceptu brojí i v dalších básních. Přímo manifestem jeho názorů je Píseň o smyslu dvorské lásky (Kan mîn frouwe süeze siuren?), ve které dokonce neváhá paní za její nedostupnost kritizovat a otevřeně jí sděluje, že jeho trpělivost má své meze a pokud nebude vyslyšen, přestane se dál snažit (namísto toho, aby v duchu tradičního minnesangu sliboval vytrvat ve svém marném toužení až za hrob) a paní pak bude muset litovat, protože nikdo jiný ji tak pěkně opěvovat nedokáže.

Snad by bylo ještě na místě se zmínit, že téma ženy radostně opětující mužovu lásku nacházíme i v dílech raného minnesangu - v tomto případě se však nejedná o vzpouru proti žánrovým konvencím, ale o to, že v dané době ještě ony konvence nebyly vytvořeny a pevně ustáleny.

Genialita Under den linden tkví mimo jiné i v tom, že tato malá revoluce je pro podtržení svého významu zasazena do kulis, které všechny ostatní atributy klasického minnesangu nejen zachovávají, ale vrchovatě naplňují.

Jedná se především o úzkostlivou snahu o utajení schůzky i celého vztahu, přestože dívka jako by se s ním současně toužila pochlubit celému světu („seht wie rôt mir ist der munt“!). Hohe minne je totiž vždy tajná, právě proto, že jejímu rozvoji brání společenské postavení dámy, jejíž pověst pochopitelně minnesänger nechce veřejně ohrozit.
V Under den linden se strach z odhalení dostává až do absurdní roviny kuriózní obavou z toho, že by někdo mohl dívku poznat podle tvaru hlavy obtisknutého do polštáře z růží.

Nezbytným atributem je malý ptáček, který v kurtoasních básních vystupuje právě jako strážce tajemství milenců. Nejzřetelněji je toto vyjádřeno v Lejchu o slavíku od Marie de France, kde slavík za zachování tajemství platí životem.
V této souvislosti je ostatně zajímavý samotný básníkův přídomek Vogelweide i jeho erb - vzhledem k tomu, že o jeho původu není nic známo, se mohlo docela dobře jednat o trefně zvolený pseudonym.
Slůvko „tandaradei“ použité v básni jako refrén nic neznamená, není to vlastně ani citoslovce, jen má svým rytmem a zvukomalebností evokovat slavičí zpěv.

Dalším přítomným symbolem je lípa - tradiční strom lásky, pod nímž se měly milostné schůzky odehrávat. V písni Ich was ein chint so wolgetan z Carminy burany dochází pod „zlořečenou lípou“ dokonce k (částečně dobrovolnému) znásilnění - dnes se můžeme jen domýšlet, nakolik anonymní autor vědomě parodoval literární konvence své doby.

Milostné dostaveníčko se nemůže obejít bez květin (které symbolizují dívku), konkrétně pak bez růží (královna květin, tedy jediná vyvolená, milovaná dívka).

Neodmyslitelným rámcem celé scény je rozkvetlá louka. Ta s dalším vývojem středověké literatury získává ohrazení a stává se z ní „zahrada lásky“, tak běžná v dílech vrcholného středověku. Zahrada obecně symbolizuje ideální, odloučený svět (tento význam ostatně nacházíme už v Bibli), zahrada lásky je pak světem, který si milenci vytvářejí sami pro sebe a nic zvenčí je tam nemůže vyrušit ani ohrozit.

Za zmínku ještě stojí, že k Under den linden se dochovala i melodie, přestože nepochází přímo od Walthra von der Vogelweide, ale zřejmě z doby krátce po jeho smrti.


Děkuji za pozornost, jsem zvědav, kdo bude mít trpělivost tento můj výlev číst

[Maršálek]

merci

[Hecht z Rosic]

Rádo se stalo.

[richardrg]

Já tu trpělivost neměl, asi jsem barbar, mě je holt bližší to kopání do zadku

[Paní Markéta]

Děkuji za pozornost, jsem zvědav, kdo bude mít trpělivost tento můj výlev číst

Já! Já! Já!
Jelikož je lenost jednou z mých dominantních vlastností, nesmírně si cením toho, že mi někdo těžce získané vědomosti předložil na stříbrném táce přímo před nos
Jen houšť a větší kapky!

[Maršálek]

Pak je mi potěšením, poračovat v načatém

Častokrát v sladké vzpomínce
o vaší kráse přemýšlím,
neboť mé duši štěstí dává.

Když na vás myslím, v chvilince
ztratí se smutek jako stín.
Častokrát v sladké vzpomínce
o vaší kráse přemýšlím.

Je zřejmé, že vy, paní, jste
pokladem pro mne největším,
v němž původ svůj má radost pravá.
Častokrát v sladké vzpomínce
o vaší kráse přemýšlím,
neboť mé duši štěstí dává.


In: Václav Lucemburský - Netoužím po ráji, Z francouzského originálu Jean Froissart, Méliador, vydaného kriticky A. Longnonem v Paříži 1895, přeložil Gustav Francl, Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1975


Václav Lucemburský 1337-1383
Lucemburský a brabantský vévoda Václav byl synem českého krále Jana Lucemburského a jeho druhé choti Beatrix Bourbonské a byl bratrem římskéh císaře Karla IV. Narodil se posledního února 1337 v Praze a dostal jméno českého zemského patrona. V březnu 1352 se Václav oženil se ženou svého života - vévodkyní Janou Brabantskou. Ač byla nevěsta o 15 let starší a z manželství nevzešlo žádné dítě, byl to svazek mimořádně šťastný. Dvůr lucemburského a brabantského vévody Václava hostil nejpřednější umělce své doby. Jeho učitelem byl Guillaume de Machaut, jeden z nejproslulejších trubadůrů 14. st. a dvořan krále Jana. Proslulý kronikář Jean Froissart jej nazval „svým milostivým patronem” a jeho paní Janu Brabantskou „Bělostnou Kopretinou”. Oběma pak věnoval část svých veršů a zvěčnil je ve svých kronikách.

Vévoda Václav byl ve své době považován za významného trubadůra, dobrého panovníka, rytíře a turnajníka. Jako současník Stoleté války byl i jejím aktivním účastníkem a významným spojencem Francie. Jako bratr římského císaře Karla IV. byl vikářem Říše římské a věrným spojencem císaře a později i jeho syna Václava IV. Vévoda Václav byl v letech 1379-81 prostředníkem při sjednání sňatku české princezny Anny, sestry Václava IV., s anglickým králem Richardem II.

Václav Lucemburský zemřel 8. prosince 1383. Pochován je v cisterciáckém klášteře v hrabství Chiny a jeho hrobka nese epitaf: „Zde odpočívá převýtečný a chrabrý princ Václav Český, vévoda lucemburský a brabantský, limburský a hrabě z Chiny, který zemřel r.1383, v noci Početí Panny Marie. Pros za něho každý, jenž Boha máš za štít.” Posledním jeho přáním bylo, aby mu po smrti vyjmuli z těla srdce a poslali jej na důkaz věrné lásky jeho ženě, vévodkyni Janě. Bylo to poslední rytířské gesto tohoto galantního vévody, poslední důkaz jeho velké lásky k ženě, po jejímž boku prožil svůj život a pro niž složil bezpočet veršů. Jeho choť Jana se již znovu neprovdala a po její smrti připadlo Lucembursko české koruně.


P.S. prosím za něho

[Maršálek]

ČERNÝ, V. Labuť je divný pták… Soubor české středověké lyriky doby gotické v uspořádání Václava Černého. 1. vyd., Praha: Mladá Fronta, 1999, 216 s.

Antologie staročeské lyriky doby gotické, uspořádané Václavem Černým navazuje na Staročeskou milostnou lyriku z roku 1948. Editor si toto historické období vymezil polovinou 13. st. až druhou dekádou 15. st. Vybrané básně a písně jsou řazeny do tematických celků: Láska – Veselost, posměch a satira – Zbožnost, mravnost a hněv – Písňové zlomky, úsloví a průpovědi (u obou posledních jde již o formu mluvní). Dominuje kurtoazní lyrika. Transliterováno (tedy ve staročeštině).
Práce je opatřena i komentáři k jednotlivým básním a usnadňuje tak porozumění textu vysvětlením staročeských slov i tvarů a překlady latinského textu. Mezníkem souboru je nástup husitství.


Milý jasný dni, pročs tak ukvapil,
žes mi mého klevetníčka zbudil?
A den své ustavenie jmá
tu, kdež milých dvé přebývá.
Všemohoucí Pane Bože, Pane Bože,
rač jich býti obú spuolu stráže!

Od východa slunce větříček věje
a přes hory, přes doly se chvěje,
horyť ječí, lom se tiší,
ptactvo křičí, zvěř pospieší
obádaje, znamenaje,
žeť má noc od nás odstúpiti.

Vyšlať jest krásná, jasná denice,
dalekoť mi u plano vyšla,
tať mi pospiecháše od hor.
Všecko stvořenie, lidský sbor
znamenie vzhuoru vstáti:
„Časť se náma, milá, požehnati!

Jasný se nám den ukazuje,
nebesať jsú se zmodraly,
slunečnáť záře vychodí.
Po němť mě mé srdce bolí,
po tom nejmilejším pánu!
Brachku milý, bychvě se my dva spolu objala!“

Vyšlať jest krásná, sličná paní,
užaslať se, viděla svítanie,
řekla: „Proč sva tak dlúho spala?“
Zarmútilo se srdce jeji:
„Vstaniž vzhóru, choti milý, radosti má,
byť se nám žádná hanba nestala.

Najmilejší, poslechni rady mé
a umysliž ty pevně mysli své,
byť se nám nevzrušila milost
pro toho klevetníka zlost.
Žádnýť nevie, coť on miení,
slušieť se nám jeho vystřiehati.

V očiť klevetník s každým dobře jest,
máť na svém srdci falešnú lest.
Budiž muž, neb-li žena,
byť jej každá mrzkost jměla!
Bylť by každý tovaryš mój,
ukrátilť by v mém srdci nepokoj.

Ktožť ruší útěchu milých dvé,
nedajž jemu Bóh toho prospěchu!
Po němť mě mé srdce bolí,
po tom najmilejšiem pánu.
Všemohoucí Pane Bože, Pane Bože,
račiž jich býti obú nají stráže!


ČERNÝ, V. Labuť je divný pták… Soubor české středověké lyriky doby gotické v uspořádání Václava Černého. 1. vyd., Praha: Mladá Fronta, 1999, s.49-51

[Maršálek]

Rytířské srdce majíce. Česká rytířská epika 14. st., 1. vyd., Živá díla minulosti, Svazek 96, Praha: Odeon, 1984, 357 s.

Kniha je souborem tří básnických děl: Vévoda Arnošt, Jitřich Berúnský, Tandariáš a Floribella. Transliterováno v původních verších, s edičními poznámkami a staročeským slovníkem.


Vřele doporučuji - jsem teprve krátce šťastným majitelem

[Maršálek]

Dejme trubadůrům tvář Hle, Hechtův oblíbenec Walther von der Vogelweide

Kdo dal ti, lásko, tolik sil,
že všechny moc tvá ovládá?
Byť člověk mladý, starý, byl,
kde proti tobě obrana?
Však Boha chválím, že z tvých pout
se nedovedu vytrhnout.
Však dobře službu lásce znám!
Jsem věrný. Dovol, paní má, ať celý život tobě dám!

Codex Manesse, fol. 124r http://diglit.ub.uni-heidelberg.de/digl ... 87b8323017

[Maršálek]

Václav II., král český a polský

I.
To dobrodružství mé, z něhož mi vzešla přízeň,
přineslo přesladkou mi lásku na dosah.
Štěstím se zachvívám, sotva si připomenu,
jak hojnou dobylo mé úsilí mi sklizeň:
paní tak úchvatnou jsem nespatřil ni v snách,
smím věru pyšný být na překrásnou tu ženu.
A přece nemusí se o bezpečí třást:
s radostí dala mi i převelikou strast,
již se mé srdce dalo zmást
a chytlo se v krutou past.
„Najdi si milenku!“ má duše říkala mi.
Ó blaze, blaze mi, že poslech jsem ten hlas!
Nejprve potěchou mých očí jenom byla,
že však je krásnější nad všechny drahokamy,
z očí mi do srdce pronikla v krátký čas.
Co ale úsilí mě stála moje milá!
Srdce i smysly své jsem do služeb jí dal,
i všechny city své, naděje, radost, žal,
za to jsem z jejích rukou vzal
štěstí – a přece trpím dál.
Jak rudá rùžička, jež z poupěte se dere,
polibky od slunce, včel chtějíc získati,
rty sladké jako med nabídla dychtivě mi.
Věřte, že nebylo a není štěstí, které
by mohlo zmámit mě mocnější závratí,
nad onu důvěru, před níž jsem zůstal němý…
Jak když tím polibkem mi smysly omámí:
zaplavil závratný je pocit neznámý.
z bolesti radost vzešla mi –
já smál se mezi slzami!
Nechť láska z chlubnosti mě viní, ne však ona.
Jakkoli horoucně jsem svíral v objetí
půvabné, bělostné a něžné tělo její,
nikdy mě nesvedla líbeznost jeho vonná
k činùm, jež její stud by nemoh strpěti,
třeba jsem miloval vroucně a horlivě ji!
Má vůle byla sic mým očím nemilá,
a ani smyslùm mým příjemná nebyla,
má láska však ji chránila,
a cudnost přeušlechtilá.

II.
Protože zima zlá zničila něžné květy,
protože nad poli i nad zákruty cest
i v lesích utichly líbezné zpěvy ptačí,
já poradit vám chci, jak všechny rozkoše ty
lze nabýt. Šťasten jest, kdo nechá se mnou vést.
Když poli, loukami ukrutná zima kráčí,
vyjděme paní vstříc a místo květin
jí lásku vyznejme. Pohledy nevinné
vzplanou – a v chvíli jediné
k svým ústům rty nám přivine.
Mùže-li v šťastlivci, kterému políbení
rozkvetlých rudých úst se jednou dostalo,
mùže v něm nevzplanout touha po větším daru?
Člověk tak netečný snad v celém světě není,
leda by smysly své měl choré nemálo.
I já se přiznávám k mocnému tomu žáru.
Ach, co bych za to dal, má paní, kdybych zas
v náruč vás mohl vzít a celou zlíbat vás!
Snad odpustila byste snáz,
co na vás vyzradil můj hlas.
Má paní líbezná, má něžná, vytoužená,
jen ve vás, ve vás jen dlí moje útěcha!
Nad všechny poklady je drahé tělo vaše,
však jeho největší a nejryzejší cena
tkví v jeho čistotě, která mě nenechá
práh studu překročit. I stojím cudně, plaše
před vámi, třebaže mizí má rozvaha,
jakmile vaše rty jen zřím, má předrahá.
Však pokušení neblahá
vaše ctnost krotit pomáhá.

III.
„Hle slunce vstává již a vchází do korun!
Zlá noc dni bílému přenechává svůj trůn,
dost dlouho loudila tam tóny z černých strun!
Den vládu přebírá. Otvírá svými klíči
komnaty zšeřelé. Zář slunce mrská biči
temnotu pochmurnou a nadobro ji ničí.
Má paní, milý váš tu nesmí meškati!
Brzy se tmavá noc v bílý den obrátí!
Pospěšte si, čas běží!“
- Tak na vysoké věži
pěl ráno sladký strážcùv hlas.
„Musíte jít už! Je už čas!
Vyváznete jen stěží!“
Strážný včas varoval tou písní svoji paní
i rytíře, jenž tam potajmu přišel za ní,
aby se spolu s ní oddával milování.
Paní mu pravila: „Mùj pane nejdražší,
nechcem-li skončiti dnešní den v rubáši,
musím jít k strážnému, všechno zlé zaplaší,
jenom když dostane pořádnou úplatu,
pak vás jak libo nám, věřte mi, nechá tu!“
Souhlasil rytíř spanilý
a krásná paní za chvíli
strážného chytře mámí
zlatem a drahokamy,
jen prosbu její splní-li.
Strážný ji odvětil:“Běžte dál, moje paní,
okoušet s milým svým rozkoše milování!
Nikdo líp nežli já vás před zlým neochrání!
Já zlato dostal jsem – vy mùžete se zas
těšiti s milým svým. Až přiblíží se čas,
nemějte obavy, varovat budu vás.
Potom však milý váš se nesmí zdržeti,
sic oba postihne neštěstí vzápětí!“
Děkuje paní upřímně,
a že má lásku za břímě,
pospíchá se jí zbavit rychle
do komnaty své, divně ztichlé…
A co se stalo zde, to stalo se i mně.

Codex Manesse, fol. 10r http://diglit.ub.uni-heidelberg.de/digl ... 87b8323017

[Kain]

Maget, wip und vrouwe
(Jungfrau, Frau und Mutter)

1.
Maget, wip und vrouwe, da lit aller selden
goum.
maget ist ein boum:
der ersten kiusche blumen
von ir magetume,
heilrich ursprinc, des wunsches wesen- aller
sinne gumen,
die kunden nicht die süzen art- volloben der
kiuschen megede.

2.
Swenn aberder süzen blumen lust durch
menlich list gevallen ist,
wip nennet man sie denne.
ob ich rechte erkenne,
den namen Wunne Irdisch Paradis ich von
schulden nenne.
lob si dir, wip, durch vreuden namen
und durch din biltbehegede!

3.
Ouch ob sie menlich recht begat
und vrucht gebirt, alrest den rat,
daz hoste phat
errungen hat:
vrouwe ist ein name,ir billich lat:
der nuz uf al ir wirde stat,
vrouwe ist ein name,
der menschen sin treit zu der lust gejegede.