Postupně k dotazům
Bojujeme cíleně bez koní a tváříme se jako sesedlí jezdci. To je náš přiznaný romantismus. Můžeme se sice opřít o pěší disciplíny, které byly samozřejmou součástí turnajů, ale víme, že to není tak malebné, jak bychom chtěli. Pokud si tedy přiznáme, že cíleně bojujeme jako opěšalí, pak tomu budeme logicky přizpůsobovat svou zbroj a výzbroj. Nejvíce dochovaných pojednání je z 15. st., kde se na zemi bojuje cíleně jak v plné jezdecké zbroji, tak v jejích pěších variantách (tedy ve speciální plnoplátové pěší, stejně tak i lehčeji s cíleným odložením některých pro pěší boj nepříliš praktických částí, opět s otevřenými, ale i úplně uzavřenými helmicemi). Zbroj a výzbroj se tedy určuje více méně především pořadatelem, který ji stanovuje s ohledem na konkrétní disciplíny a sledované cíle klání.
V naší době je otázkou, nakolik se odlišuje specializovaná zbroj a výzbroj turnajská od té polní. Je to stále otevřená diskuze, na jejíž jedné straně někteří renomovaní autoři popírají existenci turnajských zbrojí a zbraní s tím, že ještě nebyla taková specializace a na druhé straně jiní renomovaní odkazují na konkrétní střípky, z nichž lze vyvodit, že takové specializované kusy byly. Podle mého je třeba k tomu přistupovat rozumně a brát v úvahu především to, že je to pořadatel, kdo určuje pravidla – viz. Eduardové I. a II. , kteří do konkrétních turnajů kodifikovali zákaz ostrých zbraní, odkazy na účty, ve kterých se objevují turnajské meče a mlaty (jedna zmínka jmenuje meč z velrybých kostic). Jean de Joinville výslovně zmiňuje turnajskou zbroj, kterou popisuje jako měkký kabátec, dostatečně účinný proti šípům a tupým úderům (v souvislosti s jeho žalostným zdravotním stavem, který mu neumožňoval ani v přímém ohrožení života obléci jinou zbroj na svou ochranu – byl v té době trpně na útěku na lodi, ne v sedle), ovšem bez upřesnění podoby, vrstev a jiného složení… Stále se bavíme o „naší době“, zjednodušeně 1250-1330.
Za mě to bude vždy individuální. I těžkooděnci bojují na zemi od začátku do konce turnaje. Pokud se nedohodneme, že podmínkou třeba v chocholech je
kompletní ochrana, bude to na každém, zda se rozhodne pro kroužkové nohavice, nebo pro jejich lehčí variantu v případě holení z vařené kůže, prošívaných, nebo zpevňovaných tak, jako je mám já (předem informuji, že se jedná o poměrně specifickou ochranu, sloužící jako zesílení kroužků a je poměrně raritní). Stejné je to s uzavřenými helmicemi, které prožívají v našem turnaji rozkvět poté, co jsem v chocholech vážně zranil Bavora seknutím do obličeje. Kdo se rozhodne pro lebku, nebo klobouk, nedělá žádnou historickou chybu. Já jsem své paní slíbil, že si hrncovku vezmu, aby se o mě nebála, ne proto, že bych z ní lépe viděl. A sám to považuji za velký handicap, protože omezený výhled si při manévrovém boji vybírá svou daň.
Takže jaké jsou varianty helmic do chocholů a pro urozené těžkooděnce? V případě
uzavřeného helmu hrncovka, nebo raritně stále dosluhující poslední typy kalot s hledím, vytlačované postupně hrncovkami od poloviny 13. st. Hrncovka by mohla mít dýnko ploché, mírně kónické i kované do vysokého zvonu. Klenot by asi měl být i pro pěší boj, což moc nenosíme.
V případě
otevřené helmice pak lebka, nebo klobouk. Lebku lze nosit na kroužkové kápi, s aventailem, nebo raitně se starou barmicí a na kroužkové kápi (tedy se zdvojenou kroužkovou ochranou), případně raritně s kroužkovou kápí přes lebku. Klobouků je celá škála a osobně je považuji za ideální helmici pro pěší boj, vyhovující těžkooděncům i kmánům. Raritně by se mohla objevit i dosluhující kalota bez hledí (objevují se vývojové řady, které ji přežívají v podobě takto tvarovaných klobouků a různých mezitypů, které se v kontextu experimentů neujaly.
Kroužkové košile naší doby bývají běžně dlouhé po kolena s integrovanými pěstnicemi. Mohou mít integrovanou, nebo samostatnou kápi. Mohou mít krátký stojáček, nebo jenom olemovaný výstřih krku. Mohou být ve předu „rozepínací“ po prsní kost (nejsem schopen posoudit četnost v porovnání s těmi převlékanými přes hlavu s pevným výstřihem krku. Košile mohou mít dlouhý rukáv po zápěstí a samostatně řešené rukavice. Raritně mohou být po loket, nebo do půli předloktí – především pěšáci. Kroužky bývají podle Sidneyho a Bozovy studie spíše větší, než běžně máme a vzácné není kombinování různých velikostí na jedné košili s cílem vyhovět potřebě elasticity i co nejlepší ochrany.
Rukavice běžně kroužkové, především pěstnice, minoritně prstové kroužkové. Nejčastěji za nás integrované v rukávu košile. Od 20.tých let se asi s vývojem mečů a změně boje s ním prosazují rukavice prstové. V tomto období není zvláštností, že jsou jenom kožené (snad někdy i zpevněné raritně přišněrovanou puklicí), jestliže jezdec upřednostní práci s mečem před pasivní ochranou. Na samé hraně, tedy kolem 1330, se začínají objevovat první vlaštovky plátových rukavic a různých experimentů s kombinacemi, včetně šupin. Je to opět spíše raritní záležitost a tady ji povolujeme jenom těm, kdo mají kompletní zbroj, která tomuto období a koncepci odpovídá. K tomu ostatně patří i výrazně menší štít (logicky se zmenšuje se zvyšující se kvalitou zbroje).
Štíty mají vlastní vlákno, tak se jimi nebudu zabývat.
Zbraně –
meče primárně s mincovou hlavicí. Dosluhují staré sečné s širokou čepelí (a třeba i hlavicí paraořech, jaký mám a je na webu v reáliích), ve velkém je válcují bodnosečné, které má většina z vás (pro srovnání opět na stejném fotu v reáliích).
Dýky především basilarty a začínají se prosazovat varlatové. Mečové jsou nadčasové, terčovky jsou až mladší. Pro pěšáky samozřejmě dlouhé
nože.
Dřevce – kopí v délkách od výšky postavy po 3m, kůsy a první sudlice, hodně podobné vinařským nožům, nicméně tady je široká škála variant. Stále platí bezpečný hrot s kuličkou, nebo zakulacený o poloměru 10 Kč.
Sekery – úzké i široké, na krátkém i dlouhém toporu.
Bulavy pro velitele, ještě ne pernaté palcáty,
bojová kladiva spíše výjimečně.
Palice ano, ale měli by být na dlouhém toporu (opravdu zabijácké a velmi respektované jsou olověné).
Víc mě teď nenapadá, ring volný
